Pojem šikana se stal v posledních letech dost diskutovaným tématem. S projevy šikany je možné se setkat v různém sociálním prostředí např.: ve školách, zájmových kroužcích či na internetových sociálních sítích. Šikana se projevuje úmyslným a opakovaným fyzickým nebo psychickým ubližováním slabšímu jedinci, kdy agresorem je buď silnější jedinec či skupina. V prvotní fázi není jednoduché rozpoznat šikanu, neboť se projevuje spíše psychickým násilím jako zesměšňováním, nadávkami, pomluvami, schováváním či ničením věcí. Tyto počáteční příznaky by určitě neměly být rodiči ani pedagogy podceňovány, neboť jejich intenzita postupem času roste.

Rozdíl mezi šikanou a škádlením je možné rozpoznat na základě vnitřního pocitu a vnímání situace dotyčného, na jehož účet se to děje. Je důležité pochopit pocity konkrétního dítěte, jak celou situaci vnímá, do jaké míry je mu to nepříjemné, respektovat jeho pocity i názor a vyřešit vhodným způsobem nevhodné chování vůči němu. Účastníci šikany se ocitají v jedné ze tří rolí: oběť, agresor nebo přihlížející. Je potřeba se při řešení šikany věnovat všem třem rolím, neboť důsledky tohoto chování mají psychický vliv na všechny. Šikany se dopouštějí chlapci především fyzickým napadáním slabšího, dívky se spíše orientují na psychické šikanování. Šikanování se může dopustit i velmi chytré dítě s dobrým rodinným zázemím, což může být právě z těchto důvodů nevědomky přehlíženo.

Obětí šikany se často stávají děti, které se od svých spolužáků něčím odlišují např.: vzhledem, chováním, handicapem, ale též i nadáním. V případě šikany je potřeba pomoci napravit vztahy v celé skupině, ve které je oběť šikany. Je důležité, aby byl učitel odborně připraven a mohl v případě šikany zasáhnout vhodným způsobem. Měl by být schopen včas zjistit příčiny šikany a najít podstatu, proč k takovému činu v dané skupině dochází. Pro dítě bývá nezřídka obtížné svěřit se někomu, že dochází k ponižování jeho osoby a doufá, že problém šikany časem odezní. Opak však bývá pravdou, a pokud se šikana neodhalí včas, dochází k nárůstu šikanování ze strany agresora. Leckdy dítě získá dojem, že za situaci, do které se dostalo, si může vlastně samo. Dítě často stojí před nesnadným rozhodnutím, zda se někomu má svěřit, neboť nechce být „žalobníčkem“ a stydí se, že je ponižováno, a tak raději trpí.

Dalším důvodem, kdy se dítě nechce nikomu svěřit, může být obava z pomsty agresora, či se obává reakce rodiče, aby ještě danou situaci nezhoršil. ¹

První stádium neboli zrod ostrakismu se začíná projevovat vyčleněním okrajových členů skupiny. Jedná se o počáteční projevy šikany spíše s nepříjemnými pocity, kdy se okrajový člen necítí dobře ve skupině, cítí se osamocený, neoblíbený či přehlížený.

Ve druhém stadiu dochází k přitvrzování, manipulaci a výskytu fyzické agrese.

Nárůst napětí ve skupině, by měl být řešen pedagogem. Pokud se tak nestane, snaha o udržení soudržnosti skupiny se začne projevovat odventilováním napětí na účet vnitřního nepřítele, kterým se většinou stává jeden z okrajových členů skupiny a dostává se do role tzv. obětního beránka.

Ve třetím stádiu dochází ke klíčovému momentu neboli vytvoření jádra agresorů a začíná docházet k bujení šikany. Agresoři účelně a systematicky začínají spolupracovat a šikanovat nejvhodnější oběti.

Ve čtvrtém stadiu většina přijímá normy agresorů, pokud ve skupině není silná pozitivní skupina. Normy agresorů tak začínají přijímat členové skupiny, které se pak stanou nepsaným zákonem, a takovému tlaku se již dokáže málokdo postavit. V této chvíli již pedagogové začínají ztrácet vliv a autoritu na skupinu. I žáci, kteří se chovali slušně a zodpovědně se začínají chovat krutě, aktivně se účastní týrání a prožívají při tom uspokojení.

Totalita neboli dokonalá šikana je posledním stádiem nemoci, kdy začne docházet k tzv. vykořisťování a rozdělení skupiny na otroky a otrokáře. Otrokáři mají potřebu dokázat si svoji moc a sílu způsobováním bolesti, znásilňováním všemi způsoby a oběti nejsou schopni se bránit. Otrokáři zdokonalují své agresivní chování, ztrácejí zábrany a ve skupině vítězí zlo. Ostatní členové násilí přihlížejí, začínají se zapojovat do týrání a leckdy se domnívají, že je to zábavné. Tudíž zcela ztratili pocit soucitu a soudnosti. Oběti se snaží vyhnout utrpení např.: absencí ve škole, nemocí, případně i pokusem o sebevraždu. Leckdy se agresorem stává žák s vynikajícími výsledky a volání o pomoc „slabšího“ žáka může být přehlíženo. Šikanování se tak často provalí až v důsledku ublížení na zdraví. ²

Nejdůležitějším je pro dítě najít pochopení u svých rodičů, aby nebyly dané pocity dítěte zlehčovány. Rodiče by si měli vyhradit dostatek času na vyslechnutí dítě, neboť nedostatečná opora a ztráta naděje na pomoc je tou „poslední kapkou“, která může vést až k psychickému zhroucení dítěte. Důležitou prevencí před šikanou dítěte je naučit dítě říkat NE. Toto slovo by se dítě mělo naučit říkat kdykoliv je vyzváno, aby udělalo něco, co mu není příjemné či ho uvádí do rozpaků. Slovo NE by mělo dítě vyslovit přesvědčivě, neboť právě kouzlo sebejistoty může leckdy odradit agresora. Rodiče by měli podporovat, aby o sobě dítě smýšlelo pozitivně, věřilo v sebe a ve své schopnosti, protože většinou jak se dítě cítí uvnitř, tak působí i navenek. Rodiče též mohou s dítětem předem nacvičit několik vhodných reakcí a chování na určité situace, u kterých předpokládají, že by se s nimi mohlo dítě někdy setkat. Nejdůležitější je budování důvěry mezi rodičem a dítětem. Dítě by mělo cítit důvěru a oporu ve svých rodičích, aby bylo schopno se svěřit a mluvit o svých případných problémech. ³

Závěr

Šikanované děti velmi potřebují pomoc rodičů, i když si o ni leckdy nedovedou říci. Je důležité budovat pozitivní vztahy v rodině plné lásky, podpory a jistoty stabilního rodinného zázemí. 

• POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

¹ VÁGNEROVÁ, Kateřina a kolektiv; Minimalizace šikany – Praktické rady pro rodiče. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-611-7.

² KOLÁŘ, Michal; Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-871-5.

³ VÁGNEROVÁ, Kateřina a kolektiv; Minimalizace šikany – Praktické rady pro rodiče. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-611-7.